Jen těžko uvěřitelný příběh

Je středa 3. 11. 2010, tři hodiny brzy ráno. Teplota je přijatelných asi 27 stupňů celsia. S kolegou Pavlem sedáme do auta. Vyrážíme do Port au Prince na další jednání. Dnes už máme vše, abychom dostali z přístavu naše auta a vrtnou soupravu. Nákaza cholery jen dokazuje, jak moc je na Haiti potřeba zdrojů čisté pitné vody vysoká. Dva kontejnery již máme uvolněny a jeden na místě budoucí základny v Port de Paix. Auta jsou stále problémem. Pro další jednání jsme splnili podmínku ministryně. Původní žádost jsme doplnili o hlavičku a na biskupství v Port de Paix nám ji podepsal přímo generální vikář. Oba jsme neskutečně unavení. Nejen ze stálých přesunů terénem, kdy člověk jede maximálně 20, místy i 10 km v hodině, ale také z práce na vyskladnění našeho kontejneru.

Dnes jsme se rozdělili. Jindra a Vlasta zůstávají na základně a třídí naše nářadí včetně uspořádání nezbytné drobné techniky, kterou potřebujeme pro vrtání a osazení studní s pitnou vodou.  Jen z pomyšlení na noční cestu v terénu mi není dobře. Auto to zatím zvládá. Je z půjčovny. Jednou jsme ho utopili v řece, vysušili a celkem s ním už absolvovali přesuny v délce cca 1500 km. Je sucho a na několika místech se nyní v noci dá jet po pevných blátivých polích i 50km v hodině, místy jsme opět v těžko prostupném terénu na rychlosti 10-20km/h. Podařilo se nám v rekordním čase necelé tři hodiny dojet do Gonaives. Rozednívá se. Další cesty (Gonaives – Port au Prince) jsou už proti úseku Baie de Henne – Gonaives přímo dálnice. Alespoň na některých úsecích je vidět, že do této země plynou obrovské investice z ostatních zemí. Hrubý národní produkt nyní tvoří z více než 80% zahraniční pomoc. Půlhodinu před devátou ráno přijíždíme do areálu společnosti Aciere d´Haiti a po krátkém čekání se k nám připojují brokeři Steven a Mark, kteří pro nás vyřizují celý proces proclení. Přijíždíme na ministerstvo (Ministere de Cultes - Haiti). Je 10:45. Přesuny v Port au Prince jsou náročné na čas – v zemi nejsou pravidla silničního provozu, kdo je silnější jede, na mnoha místech jsou velké zácpy. Když se všichni nahrnou do velké křižovatky a nikdo nehodlá ustoupit, čekáte půl hodiny, někdy i déle, než se situace vyřeší. Ministerstvo sídlí na dvoře zříceného domu. Za 9 měsíců od katastrofy tady není uděláno nic. Vše vypadá jako několik dní po zemětřesení.

Na dvoře je na dřevěné konstrukci připevněna plachta a pod ní sedí na špinavých židlích u vlhkostí zničených stolů asi 10 místních úředníků. Jeden má před sebou rozložené špinavé knihy a papíry a pracuje. Ostatní nedělají nic. Předáváme dopis s několika razítky biskupství. Úředník nasadí nesmlouvavý výraz, vše důkladně studuje, prohlíží razítka, zkoumá, čte. Trvá mu to asi deset minut. V nás by se krve nedořezal. Myslíme si, že vše bude v pořádku. Neměla by již přijít žádná překážka. Od šéfa dostávám mail s informací o posunu mého odletu o 6 dní, abych mohl dokončit proces proclení. Kolegové jsou připraveni vrtat. Čekáme jen na to, až nasedneme, nastartujeme a vyjedeme z místního přístavu. Ministerský úředník se stále více tváří jako černošský bojovník na válečné stezce a neustále zkoumá dodaný dokument, najednou zavrtí hlavou a řekne, že nepřijímá. Podpis dle něj není autorizovaný. Dává úkol kolegovi, aby našel jinou složku biskupství Port de Paix. K naší smůle je jedna mezi ušmudlanými kapsami na dokumenty. V ní je podepsán jeden z kněží, který dělá technika biskupství, něco zde asi před měsícem vyřizoval. Úředník posunkem ukazuje a vysvětluje, že se jedná o pravý podpis. Chce biskupa nebo tohoto člověka. Víme, že to je nesmysl a záminka. Papír, podle kterého soudí, je napsaný rukou, nemá ani hlavičku a není připojen ani podpis biskupa. Je na něm podepsán otec Ronel Vildor. Voláme otci Romanu Musilovi. Ihned nám posílá číslo na Ronela Vildora, biskupa není možné rušit. Kolega důrazně upozorňuje úředníka na to, že jsme splnili požadavky, jeli do Port de Paix, doručili požadovaný dopis. Úředník se ještě více zatvrzuje. Aktuální čas 11:15. Přijíždí ministryně. Vše je jí ve zkratce vylíčeno, přijímá vysvětlení svých lidí, tvrdě si stojí za svým. Otec Ronel jí po telefonu vysvětluje, že nemá pro toto podpisová práva, poukazuje na podpis generálního vikáře. Není cesta. Telefony nezabírají. Ministryně si stále trvá na svém. Sedí způsobně v kostýmku na své ušpiněné židli, před sebou hromadu papírů na stole, co sotva stojí, a propichuje nás pohledem. Není šance se domluvit.

Odjíždíme řešit rychlé doručení dopisu do Port de Paix, nové podepsání a zpětné doručení. Bude to problém. Blíží se hurikán Thomas. V pátek je v Port au Prince zákaz vycházení. Z biskupství není možné poslat fax. Nejde to ani mezi městy. Na pomoc nám díky Markovi, který tu už pátým rokem pracuje, vyjíždí senátor za severozápad Hippolite. Ani on nepřesvědčí ministryni. Vrací se dnes do své oblasti, bere si od nás obálku s materiálem pro nový podpis. Doručí nám vše v pondělí. Konec. Dnes jsme neuspěli, už po několikáté.

Obyčejní chudí lidé mají smůlu. Vládne jim neschopná vláda a na rozhodujících postech pracují hloupí a arogantní lidé. To by se tady mělo natočit, aby to lidé v Česku mohli na vlastní oči vidět. Roman Musil potvrzuje neskutečnou aroganci a s ní spojenou neschopnost. Je otřesený, proces proclení aut se táhne třetí měsíc. Pět týdnů na tom pracuji s maximální možnou intenzitou v nových podmínkách s naprostou nevymahatelností práva, kde jen aktuální nálada úředníků rozhoduje o posunu. Oba, já i Pavel, jsme vyčerpaní, bezmocní. Do očí se mi derou slzy. Nemohu udělat nic víc. Zažívám nepopsatelné pocity bezmoci, cítím se odpovědný vůči všem dárcům. Bohužel. Tato země je v přijetí pomoci nejhorší na světě. Obyčejní chudí lidé, se kterými jsme se potkali, pomoc potřebují, vláda a úřady ji blokují nebo rozkradou. Přemítám o potopě světa a místní realitě. Je mi to líto…